Měl jsem koupit jedné paní ode mě z práce protiskluzovou matračku do vany. Ptám se jí, jakou barvu mám koupit.
Ona na to:“Růžovou“
Růžová se nevyrábí, odpovídám jí. Vyber si jinou barvu, nabádám ji.
„Tak teda pink“ ona na to…
čtvrtek 8. října 2009
Miluju prarodiče
Dobrý den, ráda bych se představila. Říká se mi octomilka, jsem malinká moucha milující kazící se jídlo. Proto vyhledávám lidi bez smyslu pro úklid, tam se vždycky najde něco na zub. Mým snem je bydlet na studentských kolejích. Kamarádky tam bydlí a mají se jako prase v žitě!
Nedávno jsem měla taky štěstí. Byla jsem nakouknout do kuchyně k Jarkovi a Charlotte, kdyby tam náhodou něco pro mě zapomněli. Pane jo! Úplně se mi zatočila hlava, nevěděla jsem, kam dřív letět! Staré jablka! Omáčka! Týden staré kafe! Byla jsem radostí tak bez sebe, že jsem si nejprve musela ulevit Charlottě na laptop. Protože nebyl nikdo doma, zavolala jsem hned kámoškám a známým a začaly orgie. Jedly jsme, pily, hodovaly… Létala jsem od párty k párty, od hroznů ke starým růžím, plátku papriky na podlaze. Všude se jen bez zábran souložilo. Brzo nás bylo několik set. Pak někdo dostal nápad, že si zahrajeme soutěž „kdo se vysere na nejnemožnější místo.“ Rozletěly jsme se do celého bytu a hledaly místo s největší šancí na vítězství. Soutěž skončila fiaskem, bylo těžké zvolit vítěze, protože bylo posrané prostě všechno. Ani nás to ale moc nemrzelo, protože jsme se náramně bavily!
Když byla párty v nejlepším, přišel domů Jarin… Chtěly jsme se schovat, ale bylo nás tolik, že jsme neměly šanci. Bohužel nás viděl. Se strachem jsme očekávaly, co přijde. Nejprve jsme slyšely, jak nadává. Až na slova „hnůj“ a „do řiti“ jsem toho moc nerozuměla. Pak se vyplnilo to nejhorší: přinesl vysavač. Polkla jsem strachy, pevně se chytila plísně na sýru, zavřela očička a doufala, že to přežiju.
Začala sodoma gomora… Padlo nás sice hodně, ale nevzdávaly jsme to. Když si šel Jarin nadávajíc zapálit, oddechly jsme si. Naděje na nové hody padla, když začalo nové kolo vysávání. Než šel Jarin spát, zbylo nás jen hrst. Vysavač zůstal výstražně v kuchyni V noci jsme proto ani očička nezamhouřily...Chtěly jsme vysavac odtáhnout, ale byly jsme moc slabé… V noci jsme se Jarinovi aspoň částečně pomstily a vysraly se mu na brýle.
Druhý den byl klid. Unavené jsme trochu sexovaly na čistém nádobí. Trochu jsme pojedly starého salámu a mobilizovaly síly. Bohužel přišel Jarin s Charlottou brzo z práce a začalo to, čemu nikdo z nás nevěřil. ÚKLID! Při pohledu na pochutiny letící do koše jsem měla v očičkách slzičky. Pak přišel na řadu nepřítel vysavač a mě bylo jasné, že z párty v kuchyni už nic nebude. Spoledníma kámoškama jsem dobrovolně uletěla oknem.
Pár dní jsme čekaly za rohem na novou příležitost. Bohužel se Jarek se Charlottou drželi a pilně uklízeli.
Jednoho dne jsme se však dočkaly! Zase jsme byly v kuchyni, bylo nás asi 1500 na párty na plesnivých hruškách na stole, jedlo se o sto šest, sexovalo se jako o závod, prostě bomba!
Zrovna jsem srala do toustovače, když jsem uviděla Jarina, jak se vrací z práce domů, přichází šokován do kuchyně a nevěřícně čte papírek ležící u hrušek, kde stojí:
„Nechte si chutnat! Vaši prarodiče…“
Rifle
Nemám sice málo oblečení, ale nemám skoro jediné kalhoty, v kterých není díra. Což o to, mně je to fuk. Jsem prostě stylový! Ale od té doby, co byl můj styl oblékání tematizován na radě spolupracovníků u mě v práci a následně bylo mi řečeno, že nevhodně reprezentuju zaměstnavatele, jsem musel jít nakupovat.
Vždycky jsem nenáviděl hadry ze sekáče. Představa toho,mít na sobě věci, které nosil někdo neznámého původu, mě děsila. Hospodářská krize však dolehla i na mou již tak letitými dluhy ztrápenou peněženku. V jednom sekáči na úrovni (přičemž za standard neberu jakýkoliv hodonínský sekáč s flekatým spodním prádlem za 2 koruny) jsem objevil levisky, byly jako nové, padly mi jako ušité a byly z facku.
Nadšen z výhodného nákupu jsem pár týdnů na to vyrazil se Charlottou opět na lov. Podařilo se mi sehnat další dvoje kalhoty, dohromady za příjemných 11 euro.
Radostí jsem volal Cleo. Blbec.
Cleo nenávidí sekáče. Jak jsem to jen mohl zapomenout?! Děsí ji představa mít na sobě věci, které nosil někdo neznámého původu. Pro mě úplně nepochopitelné. Mé nadšení nijak nesdílela a po divoké debatě se mě ptala, jestli vím, kdo mé rifle nosil a jakým způsobem se do sekáče dostaly. Tvrdila, že je za tím beztak něco nelegálního.
Poté, co jsem jí řekl, že byly svlečeny neznámému gangsterovi s leprou, kterého odpráskli na ulici, mi zavěsila.
Ale má částečně pravdu. Je podivné, že značkové originální věci stojí tak málo,i když jsou skoro jako nové. Radši na to nemyslet, odkud jsou… Je to ale nemorální mít levisky skoro zadarmo? Nebo je nemorální za ně zaplatit 80 euro, přestože mají hodnotu pěti? Těžko říct.
Vždycky jsem nenáviděl hadry ze sekáče. Představa toho,mít na sobě věci, které nosil někdo neznámého původu, mě děsila. Hospodářská krize však dolehla i na mou již tak letitými dluhy ztrápenou peněženku. V jednom sekáči na úrovni (přičemž za standard neberu jakýkoliv hodonínský sekáč s flekatým spodním prádlem za 2 koruny) jsem objevil levisky, byly jako nové, padly mi jako ušité a byly z facku.
Nadšen z výhodného nákupu jsem pár týdnů na to vyrazil se Charlottou opět na lov. Podařilo se mi sehnat další dvoje kalhoty, dohromady za příjemných 11 euro.
Radostí jsem volal Cleo. Blbec.
Cleo nenávidí sekáče. Jak jsem to jen mohl zapomenout?! Děsí ji představa mít na sobě věci, které nosil někdo neznámého původu. Pro mě úplně nepochopitelné. Mé nadšení nijak nesdílela a po divoké debatě se mě ptala, jestli vím, kdo mé rifle nosil a jakým způsobem se do sekáče dostaly. Tvrdila, že je za tím beztak něco nelegálního.
Poté, co jsem jí řekl, že byly svlečeny neznámému gangsterovi s leprou, kterého odpráskli na ulici, mi zavěsila.
Ale má částečně pravdu. Je podivné, že značkové originální věci stojí tak málo,i když jsou skoro jako nové. Radši na to nemyslet, odkud jsou… Je to ale nemorální mít levisky skoro zadarmo? Nebo je nemorální za ně zaplatit 80 euro, přestože mají hodnotu pěti? Těžko říct.
středa 7. října 2009
Pinzeta
Už je to pár let, když puberta klepala na dveře a my jsme si pinzetou vyškubávali na bradě první vousy (při této vzpomínce zdravím mého kamaráda Šrota). Pak se pinzeta z mého života nějak vytratila, neboť její souboj s vousy skončil debaklem.
Ted se mi do života zase vrátila. Necekejte žádné metrosexuální historky o úpravě srsti na různých částech těla. Důvod je prostý – nasel jsem si na hlavě první šedý vlas. Je to tak. První SEDÝ vlas. Nevěřil jsem vlastním očím. Nejprve jsem si myslel, ze je to vinnou špatného osvětlení v naší koupelně. Takže jsem to vytrhnul, položil na černý papír a pod různými zdroji světla se snažil přesvědčit, zda je opravdu sedy, což by znamenalo, ze stáři přichází už 3 roky po pubertě.
Byl šedý.
Ale už není. Zneškodnil jsem ho, koupil si čepici, barvu na vlasy a informoval se, kolik stoji místo ve starobinci.
Už se s tím pomalu smiřuji, ze léta lehkovážného chování omluvitelné mladistvým charakterem jsou pryč. Místo toho mam důchodové pojištěni (nekecám), zuby moudrosti a šedý vlas.
Na to navazuje i historka z doby nedávné. Byl jsem se Charlottou v kině. Měli jsme volné lístky, nesli jsme na nic konkrétního, proste jsme vyrazili s tím, ze už něco vhodného pro nás najdem. Po vyloučení všech akčních a romantických filmu (neměli jsme náladu na krev a hloupé reci), filmu pro děti (s šedým vlasem nemůžu) jsme narazili na film „Whisky a vodka“. Už ten název nás nadchnul. Při pohledu na obsazeni jsme se zaradovali – hraje v něm náš oblíbený herec Henry Hübchen. Je to výborný herec, ma charisma a hraje v dobrých filmech. Dej filmu: stárnoucí herec závislý na alkoholu bojuje o zachováním cti. Takže všecko bylo jasné – ten chceme vidět, přesně film pro nás!
V kině nám bylo od začátku nápadné, ze jsme tam sami. Říkali jsme si, ze jsme asi přišli moc brzo. Pravda, do začátku filmu zbývaly dlouhé dvě minuty.
Nakonec nás ten film vidělo sedm. My dva a zbytek důchodci. Asi jsme fakt jiní… Krucinál, jsme staří jen proto, že nemáme rádi Transformers?!
Ted se mi do života zase vrátila. Necekejte žádné metrosexuální historky o úpravě srsti na různých částech těla. Důvod je prostý – nasel jsem si na hlavě první šedý vlas. Je to tak. První SEDÝ vlas. Nevěřil jsem vlastním očím. Nejprve jsem si myslel, ze je to vinnou špatného osvětlení v naší koupelně. Takže jsem to vytrhnul, položil na černý papír a pod různými zdroji světla se snažil přesvědčit, zda je opravdu sedy, což by znamenalo, ze stáři přichází už 3 roky po pubertě.
Byl šedý.
Ale už není. Zneškodnil jsem ho, koupil si čepici, barvu na vlasy a informoval se, kolik stoji místo ve starobinci.
Už se s tím pomalu smiřuji, ze léta lehkovážného chování omluvitelné mladistvým charakterem jsou pryč. Místo toho mam důchodové pojištěni (nekecám), zuby moudrosti a šedý vlas.
Na to navazuje i historka z doby nedávné. Byl jsem se Charlottou v kině. Měli jsme volné lístky, nesli jsme na nic konkrétního, proste jsme vyrazili s tím, ze už něco vhodného pro nás najdem. Po vyloučení všech akčních a romantických filmu (neměli jsme náladu na krev a hloupé reci), filmu pro děti (s šedým vlasem nemůžu) jsme narazili na film „Whisky a vodka“. Už ten název nás nadchnul. Při pohledu na obsazeni jsme se zaradovali – hraje v něm náš oblíbený herec Henry Hübchen. Je to výborný herec, ma charisma a hraje v dobrých filmech. Dej filmu: stárnoucí herec závislý na alkoholu bojuje o zachováním cti. Takže všecko bylo jasné – ten chceme vidět, přesně film pro nás!
V kině nám bylo od začátku nápadné, ze jsme tam sami. Říkali jsme si, ze jsme asi přišli moc brzo. Pravda, do začátku filmu zbývaly dlouhé dvě minuty.
Nakonec nás ten film vidělo sedm. My dva a zbytek důchodci. Asi jsme fakt jiní… Krucinál, jsme staří jen proto, že nemáme rádi Transformers?!
Život je změna
Dlouho jsem přemýšlel, jak mam jádro této historky uvést, abych nikoho nešokoval. Ale risknu to bez úvodu: včera jsem hrál v kostele během evangelické bohoslužby na kytaru píseň „Boží stopy“.
Babičkám musím zhasnout plamen naděje hned na začátku, já nejsem ministrant a ani nikdy nebudu. Škola, kterou navštěvuju, byla dlouho na pozemku společně s domovem důchodců, speciální školou. Všechna tato zařízení jsou evangelická, jsem tudíž ve spárech církve. Vyznačuje se to tím, ze máme předmět náboženství a na pozemku školy potkávám jeptišky.
Školu nám ale přestěhovali a na počest tomu se konala bohoslužba. Škola se musela stehovat, protože si jeptišky stěžovaly, ze vzezření a život žáku naší školy neodpovídá jejich představám. Částečně to chápu. Fialové vlasy, černé hadry, roztrhané tenisky, 5 kg železa v obličeji (piercing, nikoliv rovnátka) a všudypřítomný cigaretový dým je standardní image. Až na tenisky a cigarety nezapadám do konceptu, presto jsem se musel stehovat taky.
Ve škole pilně navštěvuju kurs hry na kytaru (po 16 letech). Zná nás každý, ne proto, ze jsme nejlepší, ale protože jsme nejhlučnější.
Zkratka a dobře jsme byli požádani, jestli bychom něco nezahráli.
Mně je každá církev úplně cizí, je to pro mě španělská vesnice. Ale mam rad místního faráře, kvůli kterému jsem se rozhodl to udělat. Je to moc milý chlap, dá se s nim superně pokecat o životě a je s nim sranda. Jakožto evangelicky farář může mít rodinu, čehož využil a je ženatý a má tři děti, je proste úplně normální, čímž pro mě není návštěva ze středověku jako většina řimskokatolických farářů, které jsem kdy viděl.
Text písně jsem se nebyl schopný až do koncertu naučit, neboť mi obsah zase tak moc neříkal. Náboženská lyrika není prostě můj žánr.
Přišlo mi to hrozne srandovní – skupina pohanu hraje jeptiškám, které tvořily většinu osazenstva kostela.. Smál jsem se, ze jsme jediná skupina na světě, jejíž ¾ fanoušků jsou jeptišky:-)
Myslel jsem si, ze za tu dobu, co jsem v Německu, jsem se vůbec nezměnil. Ale asi jo… Kdyby mi někdo před třemi lety řekl, ze budu hrát po kostelech na kytaru a ještě k tomu chtít se zenit, tak omdlím smíchy:-)
Babičkám musím zhasnout plamen naděje hned na začátku, já nejsem ministrant a ani nikdy nebudu. Škola, kterou navštěvuju, byla dlouho na pozemku společně s domovem důchodců, speciální školou. Všechna tato zařízení jsou evangelická, jsem tudíž ve spárech církve. Vyznačuje se to tím, ze máme předmět náboženství a na pozemku školy potkávám jeptišky.
Školu nám ale přestěhovali a na počest tomu se konala bohoslužba. Škola se musela stehovat, protože si jeptišky stěžovaly, ze vzezření a život žáku naší školy neodpovídá jejich představám. Částečně to chápu. Fialové vlasy, černé hadry, roztrhané tenisky, 5 kg železa v obličeji (piercing, nikoliv rovnátka) a všudypřítomný cigaretový dým je standardní image. Až na tenisky a cigarety nezapadám do konceptu, presto jsem se musel stehovat taky.
Ve škole pilně navštěvuju kurs hry na kytaru (po 16 letech). Zná nás každý, ne proto, ze jsme nejlepší, ale protože jsme nejhlučnější.
Zkratka a dobře jsme byli požádani, jestli bychom něco nezahráli.
Mně je každá církev úplně cizí, je to pro mě španělská vesnice. Ale mam rad místního faráře, kvůli kterému jsem se rozhodl to udělat. Je to moc milý chlap, dá se s nim superně pokecat o životě a je s nim sranda. Jakožto evangelicky farář může mít rodinu, čehož využil a je ženatý a má tři děti, je proste úplně normální, čímž pro mě není návštěva ze středověku jako většina řimskokatolických farářů, které jsem kdy viděl.
Text písně jsem se nebyl schopný až do koncertu naučit, neboť mi obsah zase tak moc neříkal. Náboženská lyrika není prostě můj žánr.
Přišlo mi to hrozne srandovní – skupina pohanu hraje jeptiškám, které tvořily většinu osazenstva kostela.. Smál jsem se, ze jsme jediná skupina na světě, jejíž ¾ fanoušků jsou jeptišky:-)
Myslel jsem si, ze za tu dobu, co jsem v Německu, jsem se vůbec nezměnil. Ale asi jo… Kdyby mi někdo před třemi lety řekl, ze budu hrát po kostelech na kytaru a ještě k tomu chtít se zenit, tak omdlím smíchy:-)
Dieta
Nepsal jsem čtyři dlouhé týdny ani řádku. Je mi jasné, ze se po takové době tábor pochybovačů o častosti aktualizace tohoto blogu značně rozšířil, ale doufám, ze dnešními příspěvky zlomím i toho největšího pesimistu (viz anketa).
Upřímně řečeno, nemel jsem na blog ani pomyšlení. Jednak mam moc práce, ale hlavně s Cleo jsem si prosel zatím nebouřlivějším obdobím plným hádek. No vlastně my máme období plné hádek už 2,5 roku:-) Ale tentokrát to nebyly standardní hádky vyřešené během par minut…
Ona mela zkouškové, ja hodně služeb, čtyři týdny jsme se neviděli, to všechno dohromady působí v našem tragikomickém (ale šťastném) svazku jako dynamit.
Došlo to dokonce tak daleko, ze jsme spolu skoro týden nemluvili… To byla docela drsárna.
Zajímavé je, jak rozdílně na to reagujeme – já nemam chuť jíst, ona spát. Každý týden jsem shodil kilo, asi kvůli tomu, ze zažívání fungovalo 3x rychleji než obvykle. Kdo chce shodit, můžu jen doporučit:-) Na jídlo jsem si ani nevzpomněl, proto jsem všude v byte rozmístil papírky s nápisy: „STAV SE“, „CHYBIS MI“, „SALÁMEK?“ s podpisem „TVOJE MILOVANA LEDNICKA“, abych nevyhladověl.
Ale vždycky to bylo tak, ze když se nevidíme (ne já a lednicka, nybrz ja a Cleo!), byly to těžké časy. Ale při setkání je vše zapomenuto, řekneme si, ze jsme teatrální blbci a všecko je v pořádku.
Zase jednou se mi potvrdilo, ze prodělané krize utužují vztah. Po tom, čím jsme si prošli, ji mám ještě radši… Ale znovu zažít bych to nechtěl. To bych radši sel do kostela ke zpovědi a nebo nosil slipy. Ze sekáče. A nebo pil pivo z PET-flašky a mel účes jako Zahrada. Dokonce bych radši bydlel v Domaníně a nebo hrál fotbal za muže. Ten Zahradův účes beru zpátky:-)
Upřímně řečeno, nemel jsem na blog ani pomyšlení. Jednak mam moc práce, ale hlavně s Cleo jsem si prosel zatím nebouřlivějším obdobím plným hádek. No vlastně my máme období plné hádek už 2,5 roku:-) Ale tentokrát to nebyly standardní hádky vyřešené během par minut…
Ona mela zkouškové, ja hodně služeb, čtyři týdny jsme se neviděli, to všechno dohromady působí v našem tragikomickém (ale šťastném) svazku jako dynamit.
Došlo to dokonce tak daleko, ze jsme spolu skoro týden nemluvili… To byla docela drsárna.
Zajímavé je, jak rozdílně na to reagujeme – já nemam chuť jíst, ona spát. Každý týden jsem shodil kilo, asi kvůli tomu, ze zažívání fungovalo 3x rychleji než obvykle. Kdo chce shodit, můžu jen doporučit:-) Na jídlo jsem si ani nevzpomněl, proto jsem všude v byte rozmístil papírky s nápisy: „STAV SE“, „CHYBIS MI“, „SALÁMEK?“ s podpisem „TVOJE MILOVANA LEDNICKA“, abych nevyhladověl.
Ale vždycky to bylo tak, ze když se nevidíme (ne já a lednicka, nybrz ja a Cleo!), byly to těžké časy. Ale při setkání je vše zapomenuto, řekneme si, ze jsme teatrální blbci a všecko je v pořádku.
Zase jednou se mi potvrdilo, ze prodělané krize utužují vztah. Po tom, čím jsme si prošli, ji mám ještě radši… Ale znovu zažít bych to nechtěl. To bych radši sel do kostela ke zpovědi a nebo nosil slipy. Ze sekáče. A nebo pil pivo z PET-flašky a mel účes jako Zahrada. Dokonce bych radši bydlel v Domaníně a nebo hrál fotbal za muže. Ten Zahradův účes beru zpátky:-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)