Malá historka z práce

Ptám se jednoho pána, který bydlí v té skupině, kde dělám praxi: „Ten fotbalový zápas Německo proti Ázerbájdžánu se hraje tady, nebo v Ázerbájdžánu?“
On na to: „V televizi.“
Já mám tu práci prostě rád:-)

Exkurze momentálním stavem mysli

Tento týden mi začala praxe, kterou mám 4x týdně. Rozhodl jsem se dělat praxi u mě v práci, abych nemusel jezdit mezi více zařízeními. V ubytovně, v které pracuju, jsou 3 skupiny po 8 lidech, každá skupina bydlí v jiném patře. Aktuálně jsem praktikant ve 2.skupině, o víkendu pracuju jako zaměstnanec ve skupině první. Paradoxní je, že jako praktikant nemůžu dělat fůru věcí, které jako zaměstnanec dělám automaticky, mám teď rozdílné kompetence a to je docela postavené na hlavuJ Praxe mě baví, zažiju tam hrozně moc srandy, ale je to docela zápřah. Tento týden jsem měl dohromady 6 služeb, celkem 50 pracovních hodin…
Ale čas letí o to rychleji.
Snažím si užívat každý den, než se přestěhuju ke Cleo. Mám z toho trochu strach, je to u ní úplně jiný svět. Berlín je úžasné město, je to svět sám pro sebe, každý den se dá objevit něco nového, to město je tak rozmanité a nemůže prostě nikdy zevšednit. Ale bez Cleo je to jako super komedie, která ale trvá 4 hodiny. I když je to ta nejvtipnější komedie na světě, po dvou hodinách už není srandovní vůbec nic…
Takže už se oba těšíme, až budeme blízko sebe. Je zajímavé, jak se její názor změnil. Už přes rok tvrdím, že se k ní přestěhuju. Za tu dobu prošla několika fázemi: nejprve o tom nechtěla nic slyšet („to je ale kravina“), pak jí to bylo úplně jedno („dělej jak chceš, já s tím nemám nic společného“) a teď už se těší („to bude super, až budeš bydlet tady“). Tak dlouho jsem jí to dogmatizoval a opakoval, až to konečně klaplo. Dlouhá a trnitá cesta, ale vyplácí se to:-)

Rodinování

O víkendu jsem jel ke Cleo, neboť její babička slavila osmdesáté narozeniny a chystala se velká rodinná párty, navíc byla doma její ségra Caro, která studuje v Anglii a dom se dostane jedno za půl roku. Takže jsem se na ni hrozně těšil, protože jsem ji viděl naposledy v dubnu.
Jako skoro vždycky jsem jel do Stuttgartu přes spolujízdu. Byl jsem napjatý, s kým pojedu tentokrát. Za toho 2,5 roku ježdění jsem jel se všema možnýma i nemožnýma lidma: malířkou, psím psychologem, právníkem, čurákem, artistou, houslistou, evangelickým pastorem, třema Španělkama atd. Tentokrát to byl jakýsi student, který byl hrozně sympatický a cesta byla úplně v pohodě. Byly bohužel i cesty, kdy jsem si musel 7 hodin vyslechnout takový kopec tupostí, že bych to netrumflo ani filozofování s Paris Hilton…
V Ludwigsburgu, kde Cleo bydlí, mě přijela autem vyzvednout celá rodina. Říkal jsem si, že si její rodiče tak váží toho, jakého perfektního přítele jejich dcera má, že je pro ně beztak čest a morální povinnost pro mě přijet! Až později jsem se dozvěděl, že byli kdesi v restauraci, chtěli jet zrovna dom a vyzvedli mě po cestěJ
S její mámou si rozumím už dlouho. Dřív jsem měl před ní hrozný respekt, protože ona je ženská plná energie, s jasným názorem a navíc má hrozný přehled, proto jsem měl strach, že nějaká lehkomyslná věta pochybného obsahu (a takových já vyslovím za den přehršel) by mě u ní automaticky zařadila na černou listinu. Časem jsem zjistil, že strach je zbytečný. Její máma je sympatický člověk se smyslem pro humor a nemám problém s ní pokecat o všem možném.
Proč to vlastně píšu? K tomu se dostaneme hned.
Téma: budoucí tchán.
Rozumím si s celou její rodinou, babičkou, tetama, spolužákama, kamarádkama…. Ale její táta byl pro mě uzavřená komnata.On patří k lidem, v kterých se absolutně nevyznám. Pro člověka, který ho nezná, se jeví jako člověk skoro bez emocí, který zřídka a nesměle komunikuje. Navíc procestoval celý svět a vyzná se v hrozně moc věcech, ale bohužel ne v těch, o kterých bych něco věděl já… On se vždycky snažil se mnou komunikovat, ale bohužel pro mě buď o věcech, kdy jsem mu mohl odpovědět buď kravinu, nebo úsměvem spojeným s mlčením, pokrčením ramen a únikem. Po několika desítkách úniků zjistil, že z pokecu se mnou asi nic nebude, proto jsme se oba pokaždé vyzbrojili novinami, abychom mohli okamžitě začít číst, pokud se někde potkáme o samotě.
Navíc jsem mu nikdy netykal, nikdy mi to nenabídl. Ne proto, že by nechtěl, ale proto, že je mu jedno, říkala mi Cleo. Říkala mi, že mu mám prostě začít tykat a on si toho prý ani nevšimne. Nikdy jsem to ale nezkusil.
V hlavě jsem si vytvořil katastrofické představy, které se Cleo snažila mockrát zbytečně rozprášit, řka, že si v hlavě zbytečně tvořím blok, protože jejímu tátovi je to úplně fuk. Všecko se změnilo teď o víkendu.
Cleo s mámou naplánovaly pro mě a tchána opravu zimní zahrady, plán nám byl oznámen u snídaně. Polil mě studený pot, houska mi uvízla v krku. Teď už nebylo kam utéct. Na otázku, jestli s plánem souhlasím, jsem s falešným nadšením odpověděl: „Jasně“. Rebeko, herectví je dřina.
Za dvě hodiny o samotě s tchánem se vyřešila spousta věcí. Zjistil jsem, jaké starosti jsem si zbytečně dělal. Bylo pro mě příjemné zjistit, že mu fakt můžu s něčím pomoct a že mě pro jisté věci potřebuje, protože je sám už nezvládne. Dokonce tykání se vyřešilo. Snažil jsem se každé větě s tykáním vyhýbat a všechno přeformulovávat, ale protože to znělo jako znásilnění jazyka (místo „potřebuješ kladivo?“ říct „člověk asi potřebuje kladivo!“ Stupidní, co?) a cítil jsem se jako debil, sebral jsem všechnu odvahu a nahlas řekl: „POTŘEBUJEŠ pomoct?“ A co se stalo? Nic. Čas se nezastavil, nebylo zemětřesení, nenačural jsem si do gatí. Prostě nic. Tak si tykáme! A strach je pryč…
Druhý den slavila její babička narozeniny. Všechno začalo trapárnou už během příprav, kdy jsem zjistil, že v mé jediné tmavé košili a riflích vypadám sice stylově jako Johnny Cash, ale pro oslavu je to docela nevhodné. Náhradní řešení byla kostkovaná světlá košile od Cleo, která mi sice seděla přes ramena (nechápu jak to, když ona je tak malinká), ale rukávy byly o 10 cm kratší:-) Zachránil to předvolební trik mnoha politiků s vyhrnutými rukávy a doporučení nezvedat ruce, aby mi nevylezl pupek.
Oslava sice nebyla plná vtipných historek, ale přinesla mi jeden důležitý poznatek – asi už patřím do rodiny. Už se necítím jako dočasný přívěšek, který je tam na návštěvě, ale jako část celku. Bavil jsem se s tetama, babičkou, tchánem (!!!) a bylo mi hrozně příjemně. Je to super pocit, když vím, že si její rodina nepřeje, aby byl ten hlavatý osel s východoevropským akcentem konečně nahrazen:-) Cítil jsem se ne jako její přítel, ale jako její manžel. Tím ale současně roste pro mě ta zodpovědnost vůči tomu vztahu. Už je to, jak sa říká v Prušánkách, „na vážno“:-)
Zní to blbě, co? Ale snad mě chápete. Prostě si to vůbec nedokážu představit být s někým jiným…

Pocta hrdinným ženám

Jeden z důvodů, proč mám Cleo tak hrozně rád a proč ji obdivuju, je ta samozřejmost, s jakou dělá různé věci, které buď vůbec neumím, nebo z nich mám strach.
Že umí lyžovat a jezdit na snowboardu ji ještě neřadí k menšině. To umí kde kdo (kromě mě). Hrát pozemní hokej jsem si vyzkoušel, ale je jednodušší naučit Schottla počítat, než trefit hokejkou ten míček. Není to jako lední hokej, kde je jedno, na které straně držíš hokejku. Na ledě ji držím vlevo, při pozemním hokeji musí všichni držet hokejku vpravo. To je stejný sranec jako psát levou rukou… Navíc mají speciální techniku vedení míčku. Zadní strana hokejky se nesmí dotknout míčku, takže pokud chce hráč zabránit tomu, aby mu míček utekl, točí hokejku kolem míčku. Zní to divně a ještě divněji to vypadá, když si to vyzkouší někdo, kdo to nikdy nedělal…
Nedávno jsem se dozvěděl, že umí Cleo windsurfing. Bez komentáře…
Ale ta samozřejmost v různých situacích se týká i maličkostí. Před pár týdny jsme se byli koupat. Ona jen tak vyleze na velikánskou skluzavku nebo na třímetrové prkno, šup a je dole. A já stojím nahoře a vzpomínám na traumatické zážitky ze studií, kde mě semlela olomoucká skluzavka takovým způsobem, ze jsem měl samé modřiny a zapřísáhl se, že už nikdy na nic podobného nevlezu. Při těchto myšlenkách se ne mě tlačí ze zadu desetileté děti, které žádné hrůzozážitky nemají a dívají se proto na mě jako na blbce. Tak jsem podlehl tlaku a skočil.
Tentokrát si fakt nedělám srandu. Já měl vždycky ze skluzavek a vysokých prken strach. Ale protože jsem se nechtěl před ní nechat zahanbit, musel jsem přeskočit vlastní stín. A zjistil jsem, že to nic není. Byl to ulehčující pocit, konečně vědět, že už nemám strach.
Vykládal jsem jí až pozdějc, co všechno ve mně změnila. Říkala mi pak: „To je dobře, že už nemáš strach. Až tady někdy budem s dětma, tak přece musíš hrát hrdinu a dodávat sebevědomí.“ Takové věty od ní přijdou tak zřídka, jako Vánoce. Proto to ve mně vždycky hrkne. Asi se mnou do života fakt počítá:-)
Toť vše.

Cleo a čeština

Že Cleo umí pár čeckých slov, to je známá věc. Ale jakým způsobem se jí to v hlavě pospojuje, to mě pravidelně rozesmějeJ Nedávno se mě německy ptala, jakou buchtu jsme u její babičky jedli. Řekl jsem jí, že hruškovou (Birnenkuchen).
Ona na to česky: “Hruškykoláček od babiček? To je bomba.“ Hrušky zná, protože jezdíme do Hrušek k babičce… „To je bomba“ zná od Trifony, která to říká každých pět minut.
Pak říkala: „Kokosákykoláček od dědouška!“ Kokosáky říkáme kreditům na univerzitě.
Nedávno mi říkala: „Ahoj, jsem Cleo a mám pneumatiku“.
S tím jejím přízvukem to zní hrozně srandovně:-)

Minihistorka

Luštili jsme s Cleo křížovku. Ptala se mě, jak se řekne „vážně míněný pravdivý výrok“. Já na to: “Miluju ju tě!?“

Walchensee II.

Po dvou letech jsme byli v Alpách u Walchensee (jezero nedaleko Garmisch-Partenkirchenu). Tentokrát ne já sám s Cleo, ale i se Charlottou. Jak už jsem psal, rodina Schmidů má u jezera už asi 20 let starý obytňák. Jedna místnost pro tři lidi, to je na studentské koleje ještě luxus:-) Ale ne každý s tím umí zacházet jako já…. Dalo by se to brát jako psychologický pokus zažít na vlastní kůži atmosféru Big Broghera. Zkrátka a dobře, pro ženské, přestože jsou nejlepší kamarádky, to bylo moc lidí na malém prostoru a vzájemně si lezly celou dobu na nervy, což se táhlo jako smrad fotbalové šatny či Zahradových prdů po požití syrového řízku celou 5-denní dovolenou. Přemýšlel jsem, zda s tím má něco společného můj sexappeal, který nutí všechny ženy v mém okolí o mě bojovat. Jelikož jsem byl několikrát dokonce v plavkách, což muselo vzbudit i ty nejtajnější fantazie všech přihlíživších, měj jsem pádný důvod si myslet, že původem všeho zla jsme právě já. K mému zklamání jsem s tím neměl nic společného a mé ladné křivky zůstaly bohužel bez povšimnutí. Prostě Charlotte je blázen s teatrálním chováním, přehnanými reakcemi na všechno a hlasitostí středně velké technoparty. Cleo je blázen, který by se pro druhé roztrhal, ale pokud ji něco nebo někdo sere, stojí to zato… A ta kombinace byl tentokrát vražedná….
I přesto jsme měli pár zážitků, na které se hned tak nezapomíná.
U Walchensee je hroně krásná příroda. Říká se tomu „Něměcká Kanada“ (pozn. pro Radka Bůška: protože to tam vypadá jak v Kanadě). Jezero je modré nejen na fotkách po hodinových úpravách na počítači, ale i ve skutečnosti a je obklopené horama. Zakázali (=typické německé slovo) tam jezdění pro veškeré lodě a okolí je jedna velká rezervace, aby zůstala zachovaná příroda. Navíc oproti Berlínu se tam nádherně dýchá, je tam vidět asi stokrát víc hvězd a navíc je tam ticho. Já vím, popisuju to jako Vánoce, i když v Prušánkách to máte taky: žádné lodě, hvězdy a ticho (až na sousedovu cirkulárku o víkendu a štěkot dvaceti psů každou noc). Ale pro mě je to svátek. Nabíjel jsem si baterky už tím, že jsem prostě jen tak seděl na břehu a kouřil.
Jeden den jsme byli na vandru, byla s námi ještě Susanne - teta od Cleo, která byla na dovolené pár kilometrů od nás. Susanne je hrozný blázen do vandrování, slezla už veškeré možné kopce v Německu a snaží se nás pro to nadchnout taky.
Vybírání vhodné túry začne vždycky tím, že Susanne přemýšlí, na kterou horu bychom mohli vylézt. Každý nápad je však po pohledu na naše chatrné tenisky zamítnut jako příliš nebezpečný. Nakonec jsme rozhodli vylézt jednu horu, která je 1900m vysoká. Vylézt znamená vyjet lanovkou do 1700m a pak překonat asi 2km mezi dvěma vrcholy té hory, nejprve běžet dolů a pak strmě nahoru.
Jako pro člověka z nížiny mi bylo jasné, tady půjde o život, musím se proto pořádně připravit. Utáhl jsem si pevně tkaničky na botách, které mají nejmíň děr, vyhrnul si rukávy a nervózně vykouřil několik cigaret.
Vyjeli jsme lanovkou nahoru a už tam jsem si připadal jak ve vesmíru. Zima jak doma v obýváku, když se před pár lety táta rozhodl, že budeme šetřit na topení, jezero pod námi malinké a kolem les plný zvířat, které znám jen z učebnic. Navíc mraky byly ve výši očí, nepatřily zrovna k nejbělejším a byly rychlé jako Vít běžící k trafice.
Překonat těch pár set výškových metrů po úzkých cestičkách trvalo pár hodin. Byl to pro mě velký zážitek a cítil jsem se jako kdybych statečně překovával kanál La Manche. Mé nadšení však pravidelně dusili otcové v sandálech, obrovským batohem a děckem za krkem, kteří si to propádili kolem mě, aniž by měli puls 230/min.
Po túře jsme jedli pravé bílé bavorské klobásy servírované od číšníka v kožených bavorských kalhotách. Tím jsem dohnal energii spálenou vrtěním hlavy nad mou kondicí a bylo mi zase dobře.
Jeden den pršelo, tak jsme hráli různé stupidní hry. Třeba jsme měli co nejpřesněji uhádnout 10 sekund. Kdo vyhraje, je 10 minut král a ostatní museli plnit všechna jeho přání. Vyhrával jsem nejčastěji, takže Charlotte s mýma ponožkama na uších a trenkami na hlavě hrála bernardýna, 3x poskádala všecky svoje hadry a zase je roházela, vyčistila moje boty, Cleo se mi 20x omluvila za všechno, co mi kdy špatného udělala… Slyšet „Vaše výsosti“ namísto běžného „vole“ bylo taky příjemné. Pak jsem ale prohrál tvrdě platil. Ananas v trenkách je super zážitek tak leda pro Zahradu, obléct si plný všecky mikiny a trička od Charlotty taky nebylo nic příjemného.
Byli jsme taky v Mnichově na koncertě Coldplay. Bylo to boží… Stáli jsme zase kousek od pódia a pár songů hráli 2m od nás… 30 tisíc lidí udělalo super atmosféru a stát na takovém koncertě pod širým nebem, pozorovat hvězdy, kouřit a objímat k tomu ženu svého srdce jsou jedny z nejkrásnějších minut života. V takové chvíli jsem všechno zapomněl a prostě „existoval“, nemyslel na nic, v hlavě prázdno, jen na sebe nechal působit hudbu, tabák, studený vzduch, barvy reflektorů a její objetí…
Druhý den jsme ale jeli dom a den na to jsem musel do školy. Tvrdá realita byla zpět a celý první den jsem se cítil jako Šrot po tréninku kickboxu….
Toť vše.

Charlotte slaví

Pár dní po návratu do Berlína slavila Charlotte narozeniny. Co ji znám, byla oslava vždycky u ní doma v zahradě, pozvala pokaždé kolem 15 lidí, seděli jsme u táboráku a byla příjemná atmosféra, takže jsem se těšil, ze to bude tentokrát zrovnatak.
Charlotte ale tentokrát naplánovala oslavit narozeniny společně se dvěma známýma zároveň – Tim a Rebeka („tajný“ milenecký pár) On je spolužák ze školy, ona je extravagantní pološílená studentka herectví. Jakou důležitou roli hrají poslední dvě věty bude hned jasné:-)
Charlotte si pozvala svých 15 lidí, Tim 10, Rebeka 30… Samozřejmě většinou spolužáci ze školy. Představa tolika lidí v naší malé zahradě mě děsila a v mé hlavě plné předsudků vůči studentům herectví a umělcům vůbec (jsou moc hluční, nápadní, upoutávají na sebe moc pozornosti, hrají si na něco a já nerozumím ničemu, o čem mluví, což zraňuje mé namyšlené ego) se odehrávaly tragikomické scénáře.
Vyplnilo se mnohé:-)
O hudbu se staral DJ (jak jinak kamarád Rebeky), který si přinesl vlastní reparaturu i obrovské repráky v domnění, že se bude odehrávat divoká párty jak z amerických filmů, kde budou všichni v tranzu zdrogovaní polonazí tančit jako o život. Jeho hudební vkus však nenašel jediného zastánce a po asi desáté prosbě, aby to aspoň ztišil, protože to všechny sere (na kterou nereagoval) vypla Charlotte pojistky:-) To pomohlo a DJ odešel uražený dom.
Koupelna byla věčně zamnutá. Její atmosféra je pravděpodobně tak silná, že jí několik párů podlehlo a rozhodlo se v ní sdílet vzájemně tělesné teplo a puch mého špinavého prádla. Ještě několik dní po narozeninách jsem v koupelně chodil bez brýlí ze strachu, že bych objevil zbytky něčího chtíče. Brrrr….
Policie samožřejmě nesmí na pravé narozeninové párty chybět! Bohužel ne ve formě striptérky-policistky, ale naživo v plné zbroji. Aniž by to kdokoliv tušil proč, stály před naším domem dvě policejní auta.
Každý z nás cítil, že cílem mohl být právě on sám. DJ schoval vypálená cédečka a extázi, Charlotte televizu (neplatíme poplatky), já zfalšované povolení o pobytu a nahé fotky Zahrady a Šrota.
Důvod jsme zjistili až později: kamarádky Rebeky (jak jinak) se cítily natolik sexuálně obtěžované jedním kamarádem Rebeky (no jo no..), že na něj zavolali policii. V Prušánkách by dostal po čuni, tady se kultivovaně volá policie:-)
Párty byla završena ráno v obýváku, kde měli nazí Rebeka a Tim v dokonalé tajnosti před zraky několika lidí pár minut aerobiku.
Měl jsem však radost, že mé narozeninové překvápko vyšlo dokonale! Nakecal jsem s Cleo Charlottě, že Cleo nemůže přijet, protože toho má moc. Charlotte nám samozřejme po zkušenostech z minula nevěřila ani slovo, takže jsme tentokrát museli uplést dokonalou síť lží.
Podle fingovaného plánu jsem měl jet po narozeninové párty s Charlotte autem ke Cleo. Dokonce jsem zadal na internetu na spolujízdu, že hledáme do auta dva spolujezdce, aby mi Charlotte věřila, že Cleo nepřijede a my musíme k ní. Když ji ani to nezlomilo, přišly na řadu figované telefonáty. Harald a jeho přítelkyně mi volali, že by rádi s námi jeli. Na drátě jsem měl samozřejmě Cleo:-)
Každopádně všecko klaplo a když Charlotte viděla Cleo z ničeho nic na té párty, hleděla na ni nevěřícně jak Vít na výplatní pásku:-)
Tot´ vše.