neděle 13. září 2009

Walchensee II.


Po dvou letech jsme byli v Alpách u Walchensee (jezero nedaleko Garmisch-Partenkirchenu). Tentokrát ne já sám s Cleo, ale i se Charlottou. Jak už jsem psal, rodina Schmidů má u jezera už asi 20 let starý obytňák. Jedna místnost pro tři lidi, to je na studentské koleje ještě luxus:-) Ale ne každý s tím umí zacházet jako já…. Dalo by se to brát jako psychologický pokus zažít na vlastní kůži atmosféru Big Broghera. Zkrátka a dobře, pro ženské, přestože jsou nejlepší kamarádky, to bylo moc lidí na malém prostoru a vzájemně si lezly celou dobu na nervy, což se táhlo jako smrad fotbalové šatny či Zahradových prdů po požití syrového řízku celou 5-denní dovolenou. Přemýšlel jsem, zda s tím má něco společného můj sexappeal, který nutí všechny ženy v mém okolí o mě bojovat. Jelikož jsem byl několikrát dokonce v plavkách, což muselo vzbudit i ty nejtajnější fantazie všech přihlíživších, měj jsem pádný důvod si myslet, že původem všeho zla jsme právě já. K mému zklamání jsem s tím neměl nic společného a mé ladné křivky zůstaly bohužel bez povšimnutí. Prostě Charlotte je blázen s teatrálním chováním, přehnanými reakcemi na všechno a hlasitostí středně velké technoparty. Cleo je blázen, který by se pro druhé roztrhal, ale pokud ji něco nebo někdo sere, stojí to zato… A ta kombinace byl tentokrát vražedná….
I přesto jsme měli pár zážitků, na které se hned tak nezapomíná.
U Walchensee je hroně krásná příroda. Říká se tomu „Něměcká Kanada“ (pozn. pro Radka Bůška: protože to tam vypadá jak v Kanadě). Jezero je modré nejen na fotkách po hodinových úpravách na počítači, ale i ve skutečnosti a je obklopené horama. Zakázali (=typické německé slovo) tam jezdění pro veškeré lodě a okolí je jedna velká rezervace, aby zůstala zachovaná příroda. Navíc oproti Berlínu se tam nádherně dýchá, je tam vidět asi stokrát víc hvězd a navíc je tam ticho. Já vím, popisuju to jako Vánoce, i když v Prušánkách to máte taky: žádné lodě, hvězdy a ticho (až na sousedovu cirkulárku o víkendu a štěkot dvaceti psů každou noc). Ale pro mě je to svátek. Nabíjel jsem si baterky už tím, že jsem prostě jen tak seděl na břehu a kouřil.
Jeden den jsme byli na vandru, byla s námi ještě Susanne - teta od Cleo, která byla na dovolené pár kilometrů od nás. Susanne je hrozný blázen do vandrování, slezla už veškeré možné kopce v Německu a snaží se nás pro to nadchnout taky.
Vybírání vhodné túry začne vždycky tím, že Susanne přemýšlí, na kterou horu bychom mohli vylézt. Každý nápad je však po pohledu na naše chatrné tenisky zamítnut jako příliš nebezpečný. Nakonec jsme rozhodli vylézt jednu horu, která je 1900m vysoká. Vylézt znamená vyjet lanovkou do 1700m a pak překonat asi 2km mezi dvěma vrcholy té hory, nejprve běžet dolů a pak strmě nahoru.
Jako pro člověka z nížiny mi bylo jasné, tady půjde o život, musím se proto pořádně připravit. Utáhl jsem si pevně tkaničky na botách, které mají nejmíň děr, vyhrnul si rukávy a nervózně vykouřil několik cigaret.
Vyjeli jsme lanovkou nahoru a už tam jsem si připadal jak ve vesmíru. Zima jak doma v obýváku, když se před pár lety táta rozhodl, že budeme šetřit na topení, jezero pod námi malinké a kolem les plný zvířat, které znám jen z učebnic. Navíc mraky byly ve výši očí, nepatřily zrovna k nejbělejším a byly rychlé jako Vít běžící k trafice.
Překonat těch pár set výškových metrů po úzkých cestičkách trvalo pár hodin. Byl to pro mě velký zážitek a cítil jsem se jako kdybych statečně překovával kanál La Manche. Mé nadšení však pravidelně dusili otcové v sandálech, obrovským batohem a děckem za krkem, kteří si to propádili kolem mě, aniž by měli puls 230/min.
Po túře jsme jedli pravé bílé bavorské klobásy servírované od číšníka v kožených bavorských kalhotách. Tím jsem dohnal energii spálenou vrtěním hlavy nad mou kondicí a bylo mi zase dobře.
Jeden den pršelo, tak jsme hráli různé stupidní hry. Třeba jsme měli co nejpřesněji uhádnout 10 sekund. Kdo vyhraje, je 10 minut král a ostatní museli plnit všechna jeho přání. Vyhrával jsem nejčastěji, takže Charlotte s mýma ponožkama na uších a trenkami na hlavě hrála bernardýna, 3x poskádala všecky svoje hadry a zase je roházela, vyčistila moje boty, Cleo se mi 20x omluvila za všechno, co mi kdy špatného udělala… Slyšet „Vaše výsosti“ namísto běžného „vole“ bylo taky příjemné. Pak jsem ale prohrál tvrdě platil. Ananas v trenkách je super zážitek tak leda pro Zahradu, obléct si plný všecky mikiny a trička od Charlotty taky nebylo nic příjemného.
Byli jsme taky v Mnichově na koncertě Coldplay. Bylo to boží… Stáli jsme zase kousek od pódia a pár songů hráli 2m od nás… 30 tisíc lidí udělalo super atmosféru a stát na takovém koncertě pod širým nebem, pozorovat hvězdy, kouřit a objímat k tomu ženu svého srdce jsou jedny z nejkrásnějších minut života. V takové chvíli jsem všechno zapomněl a prostě „existoval“, nemyslel na nic, v hlavě prázdno, jen na sebe nechal působit hudbu, tabák, studený vzduch, barvy reflektorů a její objetí…
Druhý den jsme ale jeli dom a den na to jsem musel do školy. Tvrdá realita byla zpět a celý první den jsem se cítil jako Šrot po tréninku kickboxu….
Toť vše.

1 komentář:

Martin crysman Zahradník řekl(a)...

WoW ... Opět vtipné, a tentokráte i velmi atmosférické! A to, co nazýváš stupidními hrami ... to muselo být boží, příště jedu taky! :)

"Zakázali (=typické německé slovo)" - taky americké, a v poslední době i české a španělské :(

"že jsem prostě jen tak seděl na břehu a kouřil." - inu, to bych si též nechal líbit!