Pocta hrdinným ženám

Jeden z důvodů, proč mám Cleo tak hrozně rád a proč ji obdivuju, je ta samozřejmost, s jakou dělá různé věci, které buď vůbec neumím, nebo z nich mám strach.
Že umí lyžovat a jezdit na snowboardu ji ještě neřadí k menšině. To umí kde kdo (kromě mě). Hrát pozemní hokej jsem si vyzkoušel, ale je jednodušší naučit Schottla počítat, než trefit hokejkou ten míček. Není to jako lední hokej, kde je jedno, na které straně držíš hokejku. Na ledě ji držím vlevo, při pozemním hokeji musí všichni držet hokejku vpravo. To je stejný sranec jako psát levou rukou… Navíc mají speciální techniku vedení míčku. Zadní strana hokejky se nesmí dotknout míčku, takže pokud chce hráč zabránit tomu, aby mu míček utekl, točí hokejku kolem míčku. Zní to divně a ještě divněji to vypadá, když si to vyzkouší někdo, kdo to nikdy nedělal…
Nedávno jsem se dozvěděl, že umí Cleo windsurfing. Bez komentáře…
Ale ta samozřejmost v různých situacích se týká i maličkostí. Před pár týdny jsme se byli koupat. Ona jen tak vyleze na velikánskou skluzavku nebo na třímetrové prkno, šup a je dole. A já stojím nahoře a vzpomínám na traumatické zážitky ze studií, kde mě semlela olomoucká skluzavka takovým způsobem, ze jsem měl samé modřiny a zapřísáhl se, že už nikdy na nic podobného nevlezu. Při těchto myšlenkách se ne mě tlačí ze zadu desetileté děti, které žádné hrůzozážitky nemají a dívají se proto na mě jako na blbce. Tak jsem podlehl tlaku a skočil.
Tentokrát si fakt nedělám srandu. Já měl vždycky ze skluzavek a vysokých prken strach. Ale protože jsem se nechtěl před ní nechat zahanbit, musel jsem přeskočit vlastní stín. A zjistil jsem, že to nic není. Byl to ulehčující pocit, konečně vědět, že už nemám strach.
Vykládal jsem jí až pozdějc, co všechno ve mně změnila. Říkala mi pak: „To je dobře, že už nemáš strach. Až tady někdy budem s dětma, tak přece musíš hrát hrdinu a dodávat sebevědomí.“ Takové věty od ní přijdou tak zřídka, jako Vánoce. Proto to ve mně vždycky hrkne. Asi se mnou do života fakt počítá:-)
Toť vše.