Rodinování

O víkendu jsem jel ke Cleo, neboť její babička slavila osmdesáté narozeniny a chystala se velká rodinná párty, navíc byla doma její ségra Caro, která studuje v Anglii a dom se dostane jedno za půl roku. Takže jsem se na ni hrozně těšil, protože jsem ji viděl naposledy v dubnu.
Jako skoro vždycky jsem jel do Stuttgartu přes spolujízdu. Byl jsem napjatý, s kým pojedu tentokrát. Za toho 2,5 roku ježdění jsem jel se všema možnýma i nemožnýma lidma: malířkou, psím psychologem, právníkem, čurákem, artistou, houslistou, evangelickým pastorem, třema Španělkama atd. Tentokrát to byl jakýsi student, který byl hrozně sympatický a cesta byla úplně v pohodě. Byly bohužel i cesty, kdy jsem si musel 7 hodin vyslechnout takový kopec tupostí, že bych to netrumflo ani filozofování s Paris Hilton…
V Ludwigsburgu, kde Cleo bydlí, mě přijela autem vyzvednout celá rodina. Říkal jsem si, že si její rodiče tak váží toho, jakého perfektního přítele jejich dcera má, že je pro ně beztak čest a morální povinnost pro mě přijet! Až později jsem se dozvěděl, že byli kdesi v restauraci, chtěli jet zrovna dom a vyzvedli mě po cestěJ
S její mámou si rozumím už dlouho. Dřív jsem měl před ní hrozný respekt, protože ona je ženská plná energie, s jasným názorem a navíc má hrozný přehled, proto jsem měl strach, že nějaká lehkomyslná věta pochybného obsahu (a takových já vyslovím za den přehršel) by mě u ní automaticky zařadila na černou listinu. Časem jsem zjistil, že strach je zbytečný. Její máma je sympatický člověk se smyslem pro humor a nemám problém s ní pokecat o všem možném.
Proč to vlastně píšu? K tomu se dostaneme hned.
Téma: budoucí tchán.
Rozumím si s celou její rodinou, babičkou, tetama, spolužákama, kamarádkama…. Ale její táta byl pro mě uzavřená komnata.On patří k lidem, v kterých se absolutně nevyznám. Pro člověka, který ho nezná, se jeví jako člověk skoro bez emocí, který zřídka a nesměle komunikuje. Navíc procestoval celý svět a vyzná se v hrozně moc věcech, ale bohužel ne v těch, o kterých bych něco věděl já… On se vždycky snažil se mnou komunikovat, ale bohužel pro mě buď o věcech, kdy jsem mu mohl odpovědět buď kravinu, nebo úsměvem spojeným s mlčením, pokrčením ramen a únikem. Po několika desítkách úniků zjistil, že z pokecu se mnou asi nic nebude, proto jsme se oba pokaždé vyzbrojili novinami, abychom mohli okamžitě začít číst, pokud se někde potkáme o samotě.
Navíc jsem mu nikdy netykal, nikdy mi to nenabídl. Ne proto, že by nechtěl, ale proto, že je mu jedno, říkala mi Cleo. Říkala mi, že mu mám prostě začít tykat a on si toho prý ani nevšimne. Nikdy jsem to ale nezkusil.
V hlavě jsem si vytvořil katastrofické představy, které se Cleo snažila mockrát zbytečně rozprášit, řka, že si v hlavě zbytečně tvořím blok, protože jejímu tátovi je to úplně fuk. Všecko se změnilo teď o víkendu.
Cleo s mámou naplánovaly pro mě a tchána opravu zimní zahrady, plán nám byl oznámen u snídaně. Polil mě studený pot, houska mi uvízla v krku. Teď už nebylo kam utéct. Na otázku, jestli s plánem souhlasím, jsem s falešným nadšením odpověděl: „Jasně“. Rebeko, herectví je dřina.
Za dvě hodiny o samotě s tchánem se vyřešila spousta věcí. Zjistil jsem, jaké starosti jsem si zbytečně dělal. Bylo pro mě příjemné zjistit, že mu fakt můžu s něčím pomoct a že mě pro jisté věci potřebuje, protože je sám už nezvládne. Dokonce tykání se vyřešilo. Snažil jsem se každé větě s tykáním vyhýbat a všechno přeformulovávat, ale protože to znělo jako znásilnění jazyka (místo „potřebuješ kladivo?“ říct „člověk asi potřebuje kladivo!“ Stupidní, co?) a cítil jsem se jako debil, sebral jsem všechnu odvahu a nahlas řekl: „POTŘEBUJEŠ pomoct?“ A co se stalo? Nic. Čas se nezastavil, nebylo zemětřesení, nenačural jsem si do gatí. Prostě nic. Tak si tykáme! A strach je pryč…
Druhý den slavila její babička narozeniny. Všechno začalo trapárnou už během příprav, kdy jsem zjistil, že v mé jediné tmavé košili a riflích vypadám sice stylově jako Johnny Cash, ale pro oslavu je to docela nevhodné. Náhradní řešení byla kostkovaná světlá košile od Cleo, která mi sice seděla přes ramena (nechápu jak to, když ona je tak malinká), ale rukávy byly o 10 cm kratší:-) Zachránil to předvolební trik mnoha politiků s vyhrnutými rukávy a doporučení nezvedat ruce, aby mi nevylezl pupek.
Oslava sice nebyla plná vtipných historek, ale přinesla mi jeden důležitý poznatek – asi už patřím do rodiny. Už se necítím jako dočasný přívěšek, který je tam na návštěvě, ale jako část celku. Bavil jsem se s tetama, babičkou, tchánem (!!!) a bylo mi hrozně příjemně. Je to super pocit, když vím, že si její rodina nepřeje, aby byl ten hlavatý osel s východoevropským akcentem konečně nahrazen:-) Cítil jsem se ne jako její přítel, ale jako její manžel. Tím ale současně roste pro mě ta zodpovědnost vůči tomu vztahu. Už je to, jak sa říká v Prušánkách, „na vážno“:-)
Zní to blbě, co? Ale snad mě chápete. Prostě si to vůbec nedokážu představit být s někým jiným…